reklama
hledat uživatel
       

Řehtání a pomlázka

Pojďme si spolu připomenout tradiční slovanské zvyky patřící neodmyslitelně k velikonočním svátkům.

Řehtání

Ač se to zdá neuvěřitelné, i v 21. století se stále udržuje zajímavý lidový zvyk.

Od čtvrtečního Gloria, kdy zvony odlétají podle tradice do Říma, až do sobotního Vzkříšení, kdy se vracejí, chodí děti třikrát denně vesnicí a řehtají. Zejména po ránu je to nepříjemný rámus. Někde se zúčastňují pouze chlapci, jinde i děvčata, kteří neváhají vyjít na obchůzku už v šest ráno, pokračují po obědě kolem druhé, na Velký pátek jdou i ve tři. Tato hodina je připisována Kristovu úmrtí. Poslední pochůzka je večer.

Vesnici mají rozdělenu na obvody. Partu dětí vedou dva nejstarší a největší. Ti nejmenší jsou vzadu a kráčejí spořádaně téměř ve dvojstupech.
Před kostelem nechají řehtačky, svléknou kabáty, bundy a projdou bránou k Ukřižování, kde se po jednom modlí, respektive říkají svá přání.

Zvláštní duchovní rozměr nehledejme. V sobotu dopoledne totiž děti obejdou všechny domy znovu a dostanou dárek, většinou peníze. Nezapírají, že čím méně se jich pochůzky zúčastní, tím lépe. Vedou si seznam "docházky", a získané peníze či dobroty se podle účasti dělí.

Řehtačky jsou prastaré a dědí se z otce na syna.

Velikonoční pomlázka

Pojem velikonoční pomlázka má tři hlavní významy. Znamená zvyk šlehání dívek a žen jarními pruty (mrskút, mrskot, mrskanda, mrskačka, šlahačka, šlehačka, vyplácení, kyčkování, tatarování, šibačka, šibota, šmigrust, šmykustr), většinou spojený s koledováním, pomlázka znamená také prut, častěji spletené pruty (metla, žila, tatar, korbáč, karabáč, kyčka, čugár, kančúch, roučačka) nebo jiný nástroj šlehání (fišpanky, vařečky, kobercové klepače, ba i cep, tenisovou raketu či hokejku), velikonoční dar. Pomlázka je jen české slovo a historicky je doloženo od středověku. Nepsané právo šlehání začíná o půlnoci z neděle na pondělí.

Podle pramenů z 19. a 20. století se pomlázka rozvinula do bohatých regionálních i lokálních podob. Liší se pomlázky na venkově a ve městě. Narozdíl od málo povšimnuté městské pomlázky má pomlázka na vsi určitý řád z hlediska mezilidských vztahů a kontaktů. Vedle rodiny a příbuzenstva musí být navštíveni především kmotři a sousedé: čím menší obec, tím větší okruh sousedských vztahů. Nezávisle na čase i prostoru zůstala pomlázka především společenským kontaktem tváří v tvář a zvláštní formou komunikace mezi mužem a ženou (hlavně svobodnými). Při pomlázce nehrály a nehrají roli sociální rozdíly, ale určující je společenský kontakt a zábava, nikdy se nechodilo mrskat pro chudobu (získání odměny), ale kvůli děvčatům. Přestože pomlázka byla vždy spojena s obdarováním, lidé ji - narozdíl od jiných koled - nepovažovali za žebrání.

K pomalu zapomenuté historii velikonočního koledování patří noční hlučné obchůzky mládenců. Ty začínaly často po taneční zábavě, první po dlouhém postním období. Nebylo vždy snadné dostat se do domu, kontakt umožnilo otevřené okno, pootevřené dveře měly prý na svědomí matky (toužící, aby jejich dcery byly "vzácné"). Zastihnout a vyhnat dívku z postele pomlázkou patřilo ke ctižádosti chlapců.

Hlavním atributem mládenecké velikonoční obchůzky je dlouhá žila (korbáč), dosahující 3 - 5 metrové délky, pletená z 8 - 12 prutů (nosí se přes rameno), funkci obřadního bití velká žila nemá: reprezentuje dospělou mládež a navštívené dívky na ni přivazují podepsané mašle. K výbavě mládenců patří ještě velký koš, kam ukládají odměnu (syrová vejce, pečivo, alkohol a sladkosti).

Pomlázka je však především akt obdarováním z lásky a o "malovaném slově", tj. sdělení milému vyšitém na šátku nebo vyškrabaném na kraslici. Požádat dívku o pomlázku se místy považovalo za požádání o ruku. Taková pomlázka začínala darem dívky na Hod boží večer a hoch si musel svoji pomlázku uhájit před kamarády. Samotné navštívení a přijetí daru od vyvolené o Velikonocích znamená na vesnici závazek. Kdo například nosil darovaný vyšívaný šátek, byl zadán. Tím dialog prostřednictvím výměny darů nekončil -  dívka očekávala za pomlázku perníkové srdce, šátek či jiný dárek o nejbližší pouti. Přerušení řetězce znamenalo odmítnutí partnera.

Dalším velikonočním obřadem koledování a projevem zájmu o dívku na Velikonoční pondělí je házení do vody, polévání vodou a polévání spojené se šleháním pruty. Velikonoční oblevačka (kupačka, kúpačka) na šměrgusty (šmigrust), tedy o Velikonočním pondělí, se vyskytuje především na Valašsku, Lašsku a ve Slezku. Obyčej polévání dívek znají Slováci (oblievačka, polievaný pondelok), Ukrajinci (oblyvanyj ponedilok), Poláci (dyngus, mokry śmigus). Podle místních podmínek nosili chlapci vodu v putně, vědrech, konvích i hrncích, ve velkých stříkačkách šikovkách nebo spoléhali na blízký potok, pupmu či studnu. Místy k polévání ještě šlehali nebo "sušili" pruty jalovce, velikonočním tatarem. Ctižádostí dospělých chlapců a mužů bylo překvapit dívku (ženu) nepřipravenou, nejlépe ještě v posteli. Prožít velikonoční koupel studenou vodou v chladném ránu (noci), event. ještě šlehání jalovcem (s ostrými bodlinkami), není snadné, a větším problémem je dívku o Velikonocích "nevykoupat". Pro ni, pro rodinu, i v očích družek to znamená pohanu: "Kdyby nepřišli, hotové neštěstí, nikdo by o ni nestál".

Foto: Profimedia

Komentáře k článku

Celkový počet komentářů: 1
Celkem záznamů: 1

Přidat příspěvek k článku Řehtání a pomlázka

Kliknutím na tlačítko Přidej příspěvek berete na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů najdete ZDE.