Koledy a koledníci
Koleda a koledování je prastarý obyčej. Znamenal obchůzku stavení od Štědrého večera do Nového roku se zpěvem a říkadly o narození páně. Následovalo obdarování od domácích.
Dříve koledovali nejen děti, ale také mládež, studenti a žáci, pro které byla koleda jedním ze zdrojů obživy. O Vánocích s sebou skupinky žáků nosívali "jesličky" nebo jen "děťátko" a o koledě na Tři krále chodívali s "hvězdou". Když přišli na koledu do stavení, zazpívali vánoční písně a za to dostali jídlo, někdy malý peníz. V některých domácnostech je lidé přijímali vlídně, jinde nebyli rádi viděni. Během let byly koledy žáků zrušeny a příplatek na výživné se vybíral jinak. Děti však koledovaly dál.
Takto koledoval odvážný a světa znalý koledník:
Já jsem přišel k vám,
abych řekl vám,
že je dnes koleda;
kdo mi dnes něco dá,
rád to uhlídám;
kdo mi nedá nic,
je z Hrubiánovic,
já se na něj zamračím,
jako medvěd zabručím,
potom půjdu pryč.
Koledníci zpívali i jiné - více či méně známé vánoční koledy, s jednoduchými i složitějšími nápěvy, tak jak se nám zachovaly dodnes a jak si je notujeme pod stromečkem.
Na Moravě a ve Slezsku se koledovalo se "ščestím". Ščestí byla jedlová větvička na Štědrý večer přinesená z lesa. Koledníci pro štěstí větvičky rozdávali a zpívali:
Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám.
Nejprv pánu hospodáři, pak vašim dítkám
Zdaleka k vám jedeme, novinu vám neseme,
co se nám jest narodilo v městě Betlémě.
Vánoční květy
Při vyprávění o vánočních obyčejích bychom neměli zapomenout na květy, které jsou urychleny tak, aby rozkvetly právě na Štědrý den. Jsou to známé "barborky" - větvičky višní, třešní nebo i jabloní, řezané právě na svátek sv. Barbory, na Moravě na sv. Ondřeje které v teplé místnosti obvykle na Vánoce rozkvetou. Těmto rozkvetlým větvičkám byla v lidových představách přičítána kouzlená, věštecká moc. Když rozkvetla, věnovala ji dívka, vhodně ověnčenou, svému chlapci za klobouk. Někde to dívky naopak tajily, aby jen ony zvěděly, bude-li svatba nebo ne. Když totiž větvička nevykvetla, šuškalo se po vsi, že dívka není panna.
Kouzelné jmelí
Nejen vánoční stromeček, ale i jmelí je cizího původu a obyčej kupovat si jmelí "pro štěstí" je u nás také celkem mladý. Přesto se zvyk ujal a předvánoční trhy jsou plné jmelí zeleného, zlatého i stříbrného. Zdobí většinu našich domácností - visí na lustru nebo na rámu dveří a čeká na využití kouzelné moci - tedy možnost zlíbat pod ním dívku či ženu téměř beztrestně. Tento zvyk, stejně jako úcta ke jmelí, které přináší štěstí, je anglického původu, ale byl živý i v Bretani a v alpských krajích. Do českých zvyků vánočních a novoročních byly zvyky se jmelím zaneseny uměle, ale s úspěchem. Nezapomeňte si tedy před Vánocemi koupit svazek jmelí, aby se vám štěstí doma drželo.
Konec roku
Při všech radostech a zábavách, při obřadech a zvyklostech, kterými se lidé dříve zabývali, uběhl týden přiblížil se konec roku. A s ním Silvestr. Na den sv. Štěpána se světilo zrno a "stěpánovalo se". To si vzali hoši plné kapsy zrní a po mši je házeli po děvčatech, aby byla zdravá, obratná, hezká a snadno se vdala.
Chasa dostávala závdavek na službu, i manželé se v žertu posílali do jiné služby. Děti chodily s uzlíkem "na službu" i příbuzným, kteří je po obdarování rádi vrátili. "Dosloužená" se pak hlučně slavila v hospodách. Říkalo se: "Na svatého Štěpána, každý sobě za pána!"
A přišel Silvestr a přelom roku. Silvestrovská noc se vždycky považovala za mocnou a tajemnou. Hlavně bylo třeba vyprosit si do nového roku hodně zdraví a štěstí. Lidé se vždycky nových věcí a nových období obávali. Zřejmě proto se právě Silvestr tak hlučně slavil a slaví.
Přeji vám hezký, šťastný a veselý nový rok!
Foto:
Profimedia.cz